Ve společnosti rostě napětí, mnozí lidé žijí hůř než dříve. Myslíte si, že v dohledné době dojde k nějakému zlepšení? Domníváme se, že nikoliv. Stále rostoucí rozpočtový deficit je špatným signálem pro zítřek. Zadlužení státu roste. Větší dluh bude vyžadovat větší náklady na jeho umořování. Statisíce našich spoluobčanů nemá v současnosti ani na základní životní potřeby. Světlo na konci tunelu nevidíme.

Co by měli v této situaci činit naši politici a státníci, pokud je vůbec ještě máme? V žádném případě by neměli ekonomické problémy řešit jen dlouhodobým a bolestivým snižováním životní úrovně. Tak co ještě zbývá? Hledat a nalézt další zdroje příjmů. Které to jsou? My vidíme jednu velkou možnost. Německo nám již od konce roku 1945 dluhuje reparace. Nárok na ně nám zajistila Pařížská reparační smlouva, jíž jsme byli signatáři, mezinárodní právo, jeho princip, že agresor je povinen zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly, a dále závazná veřejná prohlášení některých německých ústavních činitelů, např. kancléře W. Brandta, že Německo zaplatí reparace, až bude sjednoceno. Posledním z nich byl H.–D. Genscher. Německo je již přes 30 let sjednocené, ale přesto od něj jsme dosud dostali pouze asi 0,4 procenta z celkové částky, jíž je povinno nám zaplatit

Celkově jde o částku v rozsahu 340 – 360 miliard předválečných korun. Hodnotově tato částka činí o hodně více než 5 bilionů korun a v současnosti dále roste. Pokud bychom dostali od Němců reparace, o to musíme soustavně velmi usilovat, můžeme oddlužit stát a další stovky miliard korun nám zbudou na investice do oblasti ekonomické a sociální. Naše situace se tak citelně zlepší. Vláda na reparace téměř rezignovala. Vysvětlila to tak, že česko–německé vztahy jsou zahleděné do současnosti a budoucnosti, jak o tom mluví Česko–německá deklarace (ČND). Také argumentuje tím, stručně řečeno, že vymáhání reparací by celkově zhoršilo atmosféru důvěry v Evropě.

Jsme přesvědčení, že Německo dlouhodobě, soustavně a hrubě porušuje své závazky vůči ČR a tak Česko–německou deklaraci de facto i de iure zneplatňuje. A i kdyby tomu tak nebylo, pak mnohostranná mezinárodní smlouva, jíž je Pařížská reparační dohoda (PRD), má mnohem větší právní sílu než dvoustranná deklarace. Pokud ČND je s ní v něčem v rozporu, a to, jak jsme přesvědčeni, je, pak v částech, které jsou s PRD v rozporu, je neplatná, nulitní od samého počátku.

Je třeba uvést, že problémem reparací se zabýváme již asi 20 let. V novější době s reparačními požadavky vystoupila KSČM a SPD, jejich přední činitelé. Dělali to vždy zatím jako vlastní sólovou akci a když nepochodili, opět se ponořili do všednosti, jíž však znovu a znovu dynamizují a osvětlují nejen články, projevy jejich činitelů i na předmětné téma. Myslíme si, že tento postup k cíli nevede. Domníváme se, že postup by měl být jiný. Vlastenecký subjekt, který hodlá zahájit „reparační kampaň“, by to měl oznámit dalším vlasteneckým subjektům a požádat je v této záležitosti o spolupráci. Pak by takové úsilí mohlo vést k naplnění, částečnému či plnému. Kampaň bude dlouhodobá, musí promyšlená na několik tahů dopředu.

Téma reparace by mělo být neustále oživováno, zvláště na sociálních sítí. Jako jednu z možností vidíme i setkání zástupců vlasteneckých subjektů na semináři, u kulatého stolu, a to opakovaně. Podpisové archy petice na téma reparace by měly kolovat a těšit se stálé pozornosti celé skupiny vlasteneckých organizací, která by se zformovala a upevnila v průběhu nejrůznějších reparačních aktivit.

Zatím vznesené požadavky na reparace od Německa se odlišují nejen stanovením výše reparací, pomíjí dále zcela otázku každoročního úrokovaní celkové reparační částky, a ani nehledí k tomu, že na určitou část reparací má nárok i Slovenská republika. Československá republika byla signatářem Pařížské reparační smlouvy, která reparační nároky přiřkla ČSR, jejíž součásti tehdy bylo i Slovensko. Nástupnickým státem ČSR je sice ČR, ale reparace zčásti náleží i SR. Proto je nutné kontaktovat i příslušné slovenské ústavní orgány a současně i slovenské vlastenecké subjekty. Slovensko ve vlastním zájmu by naše úsilí mělo podpořit.

Uváděná výše reparací, které má nám Německo zaplatit, se pohybuje v rozmezí 300 –360 miliard předválečných korun. Dosud nikde nebyla uvedena samostatná položka, která by shrnovala úroky z reparací, např. od roku 1990, kdy došlo ke sjednocení Německa. W. Brandt a další němečtí ústavní činitelé veřejně závazně prohlásili, že Německo nám reparace zaplatí po jeho sjednocení. Pokud budeme vycházet z uvedeného, pak Německo nám dluhuje úroky za 32 roků. Půjde tedy o velkou částku, která reparace znatelně navýší.

Výši reparací by mělo stanovit MZV ČR ve spolupráci s MF ČR. Tato ministerstva mají zřejmě všechny podklady, které jsou potřebné. Již dříve jsme na MZV ČR psali o sdělení výše reparací, ale kvalifikované odpovědi jsme se nedočkali. Samozřejmě jednotlivé subjekty, které požadovaly či budou požadovat reparace, mohou čerpat informace z dostupných zdrojů. Výše reparací, kterou tak určí, však může být rozdílná, jak svědčí uváděná čísla, a proto i rozporovatelná.

Nyní jde o to, aby všichni, kteří jsou přesvědčeni, že reparace jsou zásadním řešením pro celkové ozdravení republiky, nalezli k sobě cestu, aby úsilí o získání reparací, které nám Německo dluhuje, přestalo být záležitostí jedné strany, jedno či KSČM či SPD, ale stalo se všelidovým požadavkem. Nebude–li tomu tak, pak opět tyto snahy vyzní do ztracena.

A závěrem k polské cestě k reparacím. Ta bude odlišná od té naší. Rozdílnost je dána již tím, že Polsko není signatářem Pařížské reparační úmluvy. Jeho podíl na reparacích byl zajištěn jinak. V čem bychom měli Polsko sledovat, je jeho vytrvalost a neohroženost, které jej charakterizují v zápase s Německem o reparace.